Kupecká stezka
(naučná stezka - 11.století Řezno – Stará Plzeň – Praha)
Koncem roku 2011 zahájilo OSHR práci na projektu naučné stezky. Stezka bude určena především pro rodiče s dětmi doplněna o hrací prvky.
První podklady tzv. verzi Svatovojtěšskou zpracovali mgr. Anna Velichová a Karel Kilbergr
Členové výboru rozšířili své poznatky k danému tématu u Phdr. Kubů v muzeu Zlaté solné stezky v Prachaticích a dále pracovníků Západočeského muzea (Phdr. František Frýda a Mgr. J Orna) Dále vešli v jednání s ředitelem ZIPu Mgr. Radkem Širokým jehož institut prováděl archeologický výzkum na hradišti Hůrka a ve městě. Při poslední schůzce v měsíci lednu jsme se dohodli, že připraví celý projekt.
Na kupecké stezce
(aneb, jak Stará Plzeň obchodním centrem na počátku 11.století byla)
Již od pravěku západní Čechy protínala slavná kupecká stezka, (známá jako solná - v 16.století přejmenována na zlatou), protože se sem dovážela sůl z rakouské Solné komory, z Halstattu. Kromě toho byl žádán i jantar z Baltu a také luxusní předměty pro vládnoucí vrstvu. Kupci to však v nejstarších dobách měli velmi těžké. Celé naše území totiž pokrývaly neprostupné lesy a původně se dalo cestovat pouze podél řek nebo na nich. Dodnes nedokážeme průběh kupecké solné stezky zrekonstruovat, předpokládáme však, že kopírovala tok řeky Mže. Přecházelo se pouze přes brody (a v Plzenci dodnes takový je), mosty z hatí byly velmi vzácné. Na kupce také číhalo nebezpečí v podobě lupičů: těmi byly kmeny a rody přes jejichž území kupci cestovali. Chování kmenů nelze poměřovat křesťanskou morálkou : pro kmen bylo hrdinství získat kořist.
Proto každá kupecká výprava byla velmi početná a doprovázela ji velká ozbrojená družina. Nejprve vedla stezka jen z jihu Balkánu na sever a to po Dunaji - když však roku 906 byla Velká Morava vyvrácena Maďary, pro kupce bylo velmi nebezpečené procházet územím dnešního Maďarska, a tak se posunula severněji. Teprve když v rámci Francké říše nabylo významu Řezno (Regensburg) jako politické centrum, pokračovala stezka ještě dále do Bavorska. Kupci na své cestě museli platit jednak mýtné (za přechod některých brodů), jednak poplatek tomu kterému knížeti, přes jehož území putovali. Zato byli pak na tom úseku pod jejich ochranou a kníže byl povinen udržovat kupeckou stezku průchodnou. Při hradištích pak vznikala větší či menší kupecká centra, kde se obchodovalo. U nás to bylo povinností údělného knížete tzv. Plzeňské provincie (Provincia Pilsnensis), který až do r. 1253 sídlil na hradišti Hůrka. Kupci byli převážně židovského původu a pocházeli jak z východu (z národa Chazarů, který ve 4.století přijal židovskou víru a sídlil v jihoruských stepích), jednak ze západu ze Španělska (židovské obyvatelstvo tam tolerovali muslimové). Franští kupci byli také Židé, protože je tato říše nepronásledovala. (Křesťané totiž až do 17.století nesměli půjčovat peníze na úrok - pak se poměry uvolnily. Islám dodnes toto přísně zakazuje.)
Starý Plzenec měl v 11. století na vrcholu svého významu dvě tržiště. Nejstarší a největší tržiště bychom nalezli v podhradí obrovského přemyslovského hradiště Hůrka, na místě dnešního kostela Narození Panny Marie. Druhé vzniklo později na místě kolem rozestavěného kostela sv. Jana Křtitele, chráněné jednak patrně dřevěnou palisádovou hradbou, jednak strží s potokem, která procházela prostředkem dnešního náměstí. (Strž byla zasypána až v 19.století, v souvislosti s rozsáhlými úpravami náměstí.). Na tržištích místní nabízeli hlavně potraviny (přebytků však v té době mnoho nebylo), dobytek a kožešiny. (Později ve 12. a 13.století již byli na tržišti zruční řemeslníci, kteří dovedli zpracovávat kůže a kovy a prodávat z nakoupených surovin hotové výrobky. Také po určitou dobu se na našem území obchodovalo s otroky (většinou válečnými
zajatci), kteří sloužili jako levná pracovní síla.(Za opravdovou křesťanskou ctnost hodnou světce se ovšem požadovalo vykupování těchto otroků a jejich pokřtění - o čemž hovoří jednak legendy o životě sv. Vojtěcha, jednak sv. Václava.) Například Boleslav I. měl nemalý zdroj příjmů - a tyto příjmy mu pomohly upevnit český stát - právě z tohoto obchodu.
Kromě soli byly nejžádanějším zbožím zbraně (hlavně meče a štíty) a luxusní zboží. Co se týče placení, kromě prosté směny zboží za zboží byly prvním platidlem jemné plátěné šátečky. Dražší zboží se však platilo cizí měnou : byzantskými zlatými penězi - solidy. Boleslav I. zavedl kolem r. 950 podle německého vzoru řezenských denárů své vlastní stříbrné denáry, které nejprve sloužily jako platidlo do zahraničí. Za jeden denár bylo 10 šátečků nebo 10 slepic. Solidy však byly cennější: 12 denárů se měnilo za 1 krátký solid a 30 denárů za 1 dlouhý solid.
Právo razit mince měla později s panovníkovým povolením - i údělná knížata.
Například kníže Jaromír razil u nás vlastní denáry mezi léty 1003 - 1010, kdy byl s přestávkami údělným knížetem plzeňským - našly se u kostela sv. Jana Křtitele. Tyto mince jsou velmi vzácné a na našem území bylo nalezeno jen několik desítek v různých variantách. Repliku jedné z nich si od r. 2004 můžete zakoupit v K-centru.
Boleslav I. také přikázal, aby se trhy konaly vždy v neděli. Chtěl totiž takto šířit řesťanství mezi prostý lid, protože v neděli byla vždy v kostelích mše. Znechucení sv. Vojtěcha na tím, když r. 1004 na své zpáteční cestě z Říma do Prahy v neděli spatřil, že pod hradištěm Hůrkou se na tržišti koná trh a lid tedy nesvětí den sváteční, svědčí tedy o tom, že ačkoli byl znalý místních zvyklostí, byl na české poměry příliš radikální.
Svatý Vojtěch dal pak následujícího roku na tomto tržišti založit kostel Panny Marie, patrně jednolodní kamennou baziliku, na místě dnešního kostela Narození Panny Marie. Dodnes nevíme a nedokážeme určit, kudy vedla kupecká stezka. Řeka Úslava byla totiž tehdy bahnitým tokem s mnoha zákruty a čas od času měnila své koryto v místech dnešních luk. Pro těžké kupecké vozy a ozbrojence bylo ji možno přebrodit v podstatě jen kamenitým brodem v místech dnešního mostu - jinde by uvázly. Patrně pokračoval na tržiště pod Hůrkou a po severní cestě kolem hradiště směrem ke Mži, která nebyla daleko. Od soutoku řek mohli táhnout na Prahu, vzdálenou asi 3-4 denní pochody. Kupecké cesty tehdy byly jen prosekanými stezkami místními dubovými lesy a neměly s pevnými římskými silnicemi vůbec nic společného, takže po nich v krajině nezůstaly žádné stopy. Solná stezka však určitě nevedla přes Radyni.
Mgr. A. Velichová a Karel Kilbergr
Poznámky :
1. Na počátku 11. století v řídce osídlené krajině nebyly kromě velkých hradišť vesnice v dnešním slova smyslu. Jednotlivé rody (rod měl asi 30-50 lidí) tam měly dřevěné domy volně v krajině poměrně daleko od sebe. Vesnice v dnešním slova smyslu začínají zakládat až mnišské řády v průběhu 11. století - v západních Čechách to byli Cisterciáti, které sem přivedl z Itálie sv. Vojtěch.
2. Bylo po smrti Karla Velikého, když se říše rozdělila na Západofranskou a Východofranskou. Správním centrem Východofranské říše se stal Regensburg, zatímco
důchovním centrem nadále zůstávala Mohuč.
3. Obchod s otroky byl v Čechách podstatně omezen až tzv. Břetislavovými dekrety, kdy bylo na celém území státu zakázáno kupovat a prodávat křesťanské otroky.
4. Denár Boleslava I. se našel v r. 1935 v Sedlci u navezené hráze rybníka (ale jako druhotné uložení).
5. V souvislosti s ražbou mincí došlo ke sporu mezi Přemyslovci a Slavníkovci v době, kdy byl sv. Vojtěch zvolen druhým českým biskupem (po Dětmarovi). Slavníkovci totiž začali razit vlastní mince, aniž požádali panovníka o povolení. To byl počátek konfliktu, který vyústil r. 995 vyvražděním Slavníkovců na Libici.
6. Vojtěch - Adalbert si ostatně s Čechy příliš nerozuměl, coby pražský biskup nebyl pro své reformátorské snahy oblíben a nakonec tedy raději odešel šířit křesťanství
k Prusům, kde nalezl mučednickou smrt.
Literatura :
Moučková M. : Za časů Přemyslových knížat Praha 2
Páv J. : Z dějin Sedlce, místní části Starého Plzence, III. díl, vl. nákl. Starý Plzenec 2003
Třeštík D. : Počátky Přemyslovců, Praha 1997
Přílohy : mapa obchodních stezek, denár knížete Jaromíra, rané středověké tržiště