07 Středověké cestování
English Deutsch Русский
Středověké cestování
Nejjednodušší způsob přepravy byla pěší chůze. Kupci využívali pěší nosiče zboží (válečné zajatce nebo otroky). Pěší dopravci mohli překonat prakticky jakýkoliv terén, proto se také uplatňovali při pašování. Zboží bývalo často přepravováno na nákladních zvířatech, která náklad převážela na hřbetě upevněný na speciálním nákladním sedle. Tato zvířata se nazývala soumaři. Často se využívali mezci a muly – kříženci osla a koně. Nejužívanějším tažným zvířetem pro svoji velkou sílu byl v raném středověku vůl. Rychlejší a odolnější koně mohli voly nahradit až ve 12. století, kdy byl vynalezen pevný chomout. Víte… co je to monoxyl? Monoxyl je označení pro raně středověké lodě, dlabané z kmene. Středověk znal lodní dopravu a kromě monoxylů i primitivní lodě z prken a vory. V Čechách ale můžeme dálkovou přepravu předpokládat nanejvýš na dolním toku Labe. The simplest way of transportation was walking. Buyers used walking carriers of goods (prisoners of war or slaves). Walking carriers could overcome almost any terrain, therefore they were employed in smuggling. Did you know ... Old Pilsen was distant about 2-3 days trip from Prague. To Frankfurt, Germany, it took about twelve days, while to Bavaria "just" five to six days. Jan Lucembursky was in the High Middle Ages considered as the speed record holder. The journey from Prague to Paris allegedly took him only ten days. Die einfachste Reiseart war zu Fuß. Die Handelsleute nutzten Fußwarenträger (Kriegsgefangene oder Sklaven). Die Fußgänger konnten praktisch jede Art Terrains überwinden, deshalb benutzte man sie auch beim Schmuggeln. Die Tragtiere wurden oft zum Tragen von Waren verwendet, die man auf eine speziele Packsattel auf den Rücken des Tieres befestigte. Diese Tiere nannte man Tragtiere oder Saumtiere. Oft benutzte man Maultiere und Maulesel – das Kreuzungsprodukt eines Pferdes und eines Esels. g Das meist benutzte Zugtier im Mittelalter war im Mittelalter für seine große Kraft ein Ochse. Die Pferde sind schneller und widerstandskräftiger, doch sie ersetzten die Ochsen erst im 12. Jh., wenn man für sie ein festes Kumt erfand. Wissen Sie, dass,... Alt Pilsen wurde von Prag zirka 2-3 Tage entfernt. Nach Frankfurt am Main reiste man ungefähr 12 Tage, nach Bayern nur 5 – 6 Tage. Eine mittelalterliche Spitzenleistung machte Johannes von Luxemburg während seiner Reise aus Prag nach Paris da er nur 10 Tage brauchte. Самый простой способ переправы был пешеходный. Таким образом, торговцы использовали пеших носильщиков (военнопленных или рабов), которые преодолевали пешком любые местности и поэтому использовались и при контрабанде. Знаете ли вы, что... Расстояние от Старой Пльзни до Праги составляло от 2 до 3 дней. До немецкого города Франкфурт можно было добраться приблизительно за двенадцать дней, зато в Баварию „лишь“ за пять, шесть дней. Скоростным рекордсменом в период высокого средневековья считался Иоанн Люксембургский. Его дорога из Праги в Париж длилась всего десять дней.
K dopravě na velké vzdálenosti se užívaly především vozy. Ty uvezly mnohem více zboží, ale naproti tomu vyžadovaly kvalitnější a širší cesty. Využití kolových vozů zřejmě předcházely různé jednoduché smyky a saně.
Starší vozy byly jen dvoukolé a až ve 14. století převládly stabilnější vozy čtyřkolé. Dvoukolé káry byly lépe ovladatelné, méně náročné na terén, ale kladly větší nároky na tažné zvíře, přenášely na něj kromě váhy vozu i všechny nerovnosti terénu. Čtyřkolý vůz byl pro tahouny pohodlnější, ale hůře se ovládal a nedalo se s ním jet všude.
Těmto vozům totiž chyběla otočná přední náprava. Nedaly se proto na místě otočit a musely projíždět cestami s velmi plynulými zatáčkami, ve kterých se vlastně přední kola postupně smýkala do strany. První vozy s otočnou přední nápravou se objevily až v 15. století. Vozy se řídily ze sedla tažného zvířete nebo z vnitřku vozu. Odhaduje se, že raně středověký vůz, tažený jedním zvířetem bylo možné naložit jen 150 – 200 kilogramy.
Nejdůležitější součástí vozu byla loukoťová dřevěná kola, která musela nést celý vůz i s nákladem. Byla poměrně úzká, takže se bořila do terénu. Přední i zadní kola byla stejně velká a dosahovala až 140 cm výšky. Zatímco kola novodobých vozů málokdy přesahovala 100 cm. Důvodem je to, že velká kola bylo snazší uvést do chodu a díky větší setrvačnosti lépe jela. Také byl vůz díky tomu výš nad terénem, a když zapadl do výmolu nebo do bahna, nedosedl na podvozek a bylo možné jej vytáhnout. Při překonávání brodů nehrozilo namočení nákladu. Podle dochovaných stop vozů z Čech byla kola na nápravě od sebe vzdálená asi 100 – 120 cm.
Obruče po obvodu kol se ještě nepoužívaly, protože při dobrém zpracování kola nebylo kování na měkkých nezpevněných cestách potřeba.
Vozy měly jen primitivní brzdný systém. Z nejstarších dob neznáme vůbec žádné brzdy a celá váha vozu tak při jízdě z kopce zřejmě nalehla na jho (postroj) tažného zvířete. Později se na kola navlékal silný řetěz, který se druhým koncem upevnil na vůz a zamezoval otáčení kola, vůz tak jel smykem a třením se snižovala rychlost.
Rychlost cestování ovlivňoval nejen použitý dopravní prostředek, ale také stav cest a rozmary počasí. Odhaduje se, že chodci a kupci s vozy mohli urazit zhruba 30 – 40 km za den, jezdci na koních asi 50 – 60 km.
V písemných pramenech existují zmínky o vzdálenostech některých míst, často jsou však uváděny v počtu dní.Medieval travel
Goods were often transported on draft animals that transported the load mounted in a special freight saddle on the back. These animals were called beasts of burden. The mules and mule - a donkey and a horse hybrids - were often used. The most commonly used animal in the early medieval was ox for his great strength. Faster and more durable horses could replace the oxen only in the 12th century, when the hard collar was invented.
For transport over long distances were used primarily wagons. They could carry more goods, but on the other hand required better and wider paths. The use of wheeled wagons was apparently preceded by various simple slides and sleds.
Older cars were only two-wheeled and up to the 14th century prevailed stable four-wheeled wagons. Two-wheeled carts were easier to control, less demanding for terrain, but they put greater demands on the draft animal, except for the vehicle weight they also passed all the terrain uneven on it. The four-wheeled wagon was more comfortable for workhorses, but it was worse to handle and it could not be driven everywhere.
These wagons lacked swiveling front axle. Therefore it could not be to turned on the spot and they had to pass through channels in very smooth curves, where the front wheels were actually gradually skidding to the side. The first wagons with swiveling front axle appeared in only in the 15th century. The wagons were maneuvered from the saddle of the animal or from the inside of the trailer. It is estimated that early medieval wagon, drawn by a single animal could be loaded only by 150 - 200 kg.
The most important part of the wagon were wooden felly wheels, which had to bear the whole wagon with load. They were relatively narrow, so it sank into the ground. The front and rear wheels were the same size and ranged up to 140 cm of height. While the wheels of modern wagons rarely exceeded 100 cm. The reason is that the large wheels made it easier to start up and thanks to the higher inertia it ran better. Also the car was then higher above the ground, and when it got stuck into a pothole or mud, it didn't touched down on the chassis and it could be pulled out. When crossing the fords there was no threat of wetting the cargo. According to the extant stops of the wagons from Bohemia were the wheels on the axle distant from one another about 100-120 cm.
Hoops around the perimeter of the wheels were not used yet, because the metal fitting was not with good handling of the wheel on the dirt roads needed.
The wagons had only a primitive braking system. From the earliest times we know no brakes at all, so the whole weight of the wagon when driving downhill apparently lied on the yoke (harness) of the draft animal. Later was around the wheels threaded a thick chain that was fastened by the other end to the wagon and reduced rotation of the wheel, so that the wagon was skidding and the friction decreased speed .
The speed of travel was not influenced only by the used means of transport, but also by the condition of roads and weather. It is estimated that pedestrians and wagons with buyers were able to travel about 30-40 km per day, riders on horses about 50-60 km.
In written sources are mentions about the distances of some places, however they are often expressed in number of days.Mittelalterliches Reisen
Zum Transport auf große Entfernungen wureden vor allem die Wagen benutzt. Sie konnten mehr Waren transportieren, doch sie brauchten bessere und breitere Wege. Vor den Wagen benutzte man wahrscheinlich verschiedene einfache Schleppen und Schlitten.
Die älteren Wagen hatten nur zwei Räder und erst im 14 Jh. überwogen die standfesteren Wagen mit 4 Rädern. Die Wagen mit zwei Rädern waren einfacher zum Steuern, waren weniger anspruchsvoll auf das Terrain, doch sie hatten größere Ansprüche auf Zugtiere, weil sie darauf außer dem Gewicht des Wagens auch alle Unebenheiten der Oberfläche übertrugen. Die Wagen mit vier Rädern waren bequemer für die Zugtiere doch es war schwieriger sie zu lenken und man konnte nicht überall fahren. Diese Wagen hatten nämlich keine drehbare Vorderachse und deshalb konnte man sie nicht auf einer Stelle umdrehen. Sie brauchten Wege mit sehr mäßigen Kurven, in denen die Vorderräder eigentlich nur nach und nach in die Seite sleppten. Die ersten Wagen mit der drehbaren Vorderachse kamen erst im 15. Jh. vor. Die Wagen lenkte man aus der Sattel des Zugtieres oder aus dem Innerem des Wagens. Man schätzt, dass ein mittelalterlicher Wagen, der von einem Tier gezogen wurde, konnte man nur mit 150-200 kg laden.
Die Felgenräder aus Holz, die den ganzen Wagen mit der Last tragen mussten, waren der wichtigste Teil des Wagens. Sie waren ziemlich eng, so dass sie tief in den Boden einsanken. Vorder- und auch Hinterräder waren gleich groß – bis 140 cm hoch. Die Räder der neuzeitlichen Wagen waren nur selten größer als 100 cm. Der Grund dafür ist, dass die großen Räder beginnen sich schneller zu bewegen und dank der größeren Trägheitskraft fuhren sie besser. Der Wagen kam deswegen auch höher über das Terrain und wenn er in ein Loch oder in Schlamm versank, saß er nicht auf dem Fahrgestell, und es war möglich ihn herausziehen. Beim Überwinden der Furten wurde die Last nicht nass. Dank der erhaltenen Wagenspuren aus Böhmen wissen wir, dass die Räder waren auf der Achse 100 – 120 cm voneinander entfernt.
Die Radreifen benutzte man noch nicht, weil wenn das Rad ordentlich hergestellt wurde, so brauchte man sie auf weichen unbefestigten Wegen nicht.
Die Wagen hatten nur ein primitives Bremssystem. Aus den ältesten Zeiten kennen wir überhaupt keine Bremsen und das ganze Gewicht des Wagens lag so beim Hinunterfahren auf dem Joch (Beschirrung) des Zugtieres. Später zog man auf die Räder eine dicke Kette, die man mit dem anderen Ende an den Wagen befestigte und verhinderte so das Drehen der Räder. Der Wagen sleppte nur statt zu fahren und die Reibung bremste ihn.
Das Wetter, die Wege und der benutzte Verkehrsmittel beeinflussten die Geschwindigkeit der Reise. Man schäzt, dass die Wanderer und Handelsleute mit Wagen konnten an einem Tag ungefähr 30 – 40 km pro Tag, die Reiter zirka 50-60 km zurücklegen. In schriftlichen Quellen gibt es Erwähnungen über die Entfernungen einiger Stellen, oft werden sie doch in Tagen gezählt.Путешествия в средневековье
Товар также перевозили на рабочем скоте, который нес поклажу на специальном грузовом седле, на своем хребете. Такими животными были ослы, ишаки и мулы, т.е. помесь осла и лошади. Самым распространенным рабочим скотом благодаря своей большой силе был в раннем средневековье вол. После изобретения в 12-ом веке хомута место волов заняли быстрые и выносливые кони.
Для дальних путешествий главным образом использовались телеги, которые могли вместить большее количество товара, но в свою очередь нуждались в качественных и широких дорогах. Телегам с колесами, очевидно, предшествовали различные обыкновенные волокуши и санки.
Первые телеги были двухколесные и только в 14-ом веке начали широко использоваться более устойчивые четырехколесные. Двухколесная повозка легче управлялась, не была требовательна к рельефу, но не только свой груз, но и преодоление препятствий переводила на животное, тянущее саму телегу. В свою очередь четырехколесная телега была для скота удобнее, но управлять ею было тяжело и не всегда с ней удавалось везде проехать.
Таким телегам недоставало вращающейся передней оси, что не позволяло им заворачивать, и поэтому необходимо было передвигаться по дорогам с плавными поворотами. Передние колеса при этом постепенно волочились в одну сторону. Первые телеги с вращающейся передней осью появились только в 15-ом веке. Предполагается, что на телегу в раннем средневековье, которую тянуло одно животное, можно было положить груз весом от 150 до 200 кг.
Неотъемлемой частью телеги были деревянные колеса, которые везли целую повозку с грузом. Колеса были довольно узкие и поэтому часто в дороге застревали. Высота передних и задних колес была одинакова и максимально составляла 140 см. Колеса современных повозок в свою очередь редко превышают 100 см. Телеги с широкими колесами приходили в движение быстрее, передвигались лучше благодаря инерции, от земли находились выше, что помогало при ее вытягивании из трясины или из промоины. Вероятность того, что груз намочиться при преодолении брода была также мала. По сохранившимся в Чехии следам телег, ось колес была приблизительно от 100 до 120 см.
Обручи по окружности колес еще не использовались, потому что металлическая фурнитура на мягких и неукрепленных дорогах при хорошей обработке колеса не требовалась.
Повозкам хватало простейшей тормозной системы. Сведения о наличие тормозов в древние времена отсутствуют. Это значит, что при езде с горы весь вес телеги переносился на запряжку рабочего скота. Позже на колеса надевалась толстая цепь, которая прикреплялась к телеге и тем самым ограничивала вращение колес. Таким образом повозка ехала юзом и скорость уменьшалась трением.
Скорость зависела не только от использованного средства передвижения, но и от состояния дорог, а также от погоды. Предполагается, что пешие и торговцы на телегах могли за день преодолеть приблизительно от 30 до 40 км, а всадники на конях от 50 до 60 км.
Иногда в летописях указывалось расстояние до некоторых мест, но чаще указывалось количество дней.